Lidé často sní o tom, že budou schopni mluvit se zvířaty. V tomto směru bylo dokonce uskutečněno mnoho nejrůznějších pokusů, často však s nevalnými výsledky. Je však dobré se zajímat také o to, zda jsou zvířata sama schopna mezidruhové komunikace.
Na první pohled by se zdálo, že nikoliv. Koneckonců, představa, že by se například žába domlouvala s hadem, je přeci jen poněkud přitažená za vlasy. To však platí jen v případě, že za „komunikaci“ považujeme pouze řeč podobnou té lidské. A to je hlavní past, do které lidé v tomto případě padají.
Problém je v tom, že lidská řeč je jen jeden z možných způsobů řeči, ač také (pokud víme) jediný, který dokáže vyjádřit abstraktní myšlenky. Existuje však mnoho dalších, stejně efektivních prostředků, které jednotlivé druhy zvířat využívají, a často s velkým efektem. Mnoho z nich známe i my sami.
Patří sem například vrčení a cenění zubů u psovitých šelem, jako jsou vlci, šakali, ale třeba i psi. I malé dítě ví, že to znamená „ztrať se, nebo tě pokoušu“. A ví to i mnoho jiných druhů zvířat. Vlk tak dává jasnou zprávu každému. Podobně je tomu u kočkovitých šelem s nahrbením a naježením srsti.
Ovšem komunikace nemusí být jen řečí těla, nýbrž také barvou. Zde jsou typickým příkladem zářivě vybarvené tropické žabky. Ty svými jasnými barvami varují všechny ostatní tvory, že jsou velmi jedovaté a že je lepší je nechat na pokoji, pokud nechtějí zemřít.
Je tedy jasně vidět, že mezidruhová komunikace je nejen možná, ale dokonce velmi rozšířená a používaná dokonce i námi lidmi. To, že se nejedná o klasickou řeč, jak ji známe, nevadí. Důležité je, že dané zvíře vyšle jasnou zprávu, kterou příjemce pochopí. A k tomu zvířata slova nepotřebují. Předtím, než tedy odsoudíme zvířata jako uzavřená ve svém vlastním světě, neschopná se bavit s kýmkoliv mimo svůj druh, je dobré se podívat na pestrost signálů, které mohou vysílat. Jejich množství vás rozhodně překvapí.
